Irena Šeflová se narodila v Plzni před sedmadvaceti lety. Po střední škole odešla do Prahy, kde dnes žije životem na první pohled zcela běžným: pracuje, má přítele, studuje při zaměstnání, schází se s kamarády, chodí se bavit… Něčím ale přece se Irena od mnohých a možná většiny svých vrstevníků odlišuje. Tady je její příběh.

Asi to bylo ve mně odjakživa – ta touha dát svému životu nějaký smysluplný směr. Nevím, kde se vzala, ale ráda naslouchám a pomáhám druhým lidem a mám pocit, že můžu i já jim něco dát. Člověk je často veden nějakou zvláštní silou.
Když vidím člověka s postižením nebo staré lidi, srdce se ozve. Jsou zranitelní a ve mně se ihned probudí ochranitelský pud a touha něco konkrétního udělat. Lidé by neměli být zabředlí jen ve svých problémech.
Přemýšlela jsem hodně o tom, jakou konkrétní podobu by moje pomoc měla mít, když chodím do zaměstnání a času není tolik. Brouzdala jsem po internetu a náhodou jsem narazila na stránky Máme otevřeno?. Napsala jsem tam, jestli vůbec – když nemám žádné zkušenosti – se mohu do některého z programů zařadit, a oni se mi ozvali zpět.
Jako dobrovolnice v Pontonech jsem začala pracovat pro Máme otevřeno? asi tak před rokem. V té době tam byla zrovna jedna „zájemkyně“, Jana Ungrová, a tak nás seznámili, i když bylo na nás, zda si padneme vzájemně do oka.
Vzpomínám na první setkání. Pochopitelně tam byla oboustranná napjatost, nebo alespoň já si to tak pamatuji, kdy jsem si říkala: „Jaká asi bude?“ Přivítal mě rozesmátý obličej, vždyť Janě neřekne nikdo jinak než „sluníčko“. Hodně jsme si ten první den povídaly – bylo to upřímné a otevřené.
Zpočátku byla naše setkávání trochu chaotická. Tím nemyslím, že bychom se třeba nedokázaly shodnout na tom, kam půjdeme a co budeme dělat, spíše šlo o určitá pravidla a jejich dodržování, například co se termínů schůzek týče. Teď už to ale funguje dobře.
Vídáme se jednou týdně, voláme si. Jana miluje zvířata a naše kroky často míří do zoologické zahrady. Hodně – a taky o všem možném – spolu mluvíme, klidně třeba poklábosíme o intimních vztazích mezi mužem a ženou. Chodíme na procházky, občas plavat, Jana taky vyrazila se mnou a mými kamarády na víkend na Šumavu.  Bylo to krásný víkend – poznala mé přátele a oni ji, zdolala s námi několikakilometrovou túru na hrad Kašperk, večer jsme zapálili oheň, zpívali…
Jana mi důvěřuje a když potřebuje oporu, jsem jí nablízku. Takový příklad: má obrovský strach z výšek a strašně moc jej chtěla překonat. Rozhodly jsme se tedy, že „zdoláme“ Petřínskou rozhlednu. A zvládla to. (I když musím přiznat, že až na druhý pokus. Poprvé, když chtěla Jana „překonat sama sebe“, měli totiž Petřín pronajatý filmaři, takže jsme to musely o týden odložit a místo toho šly do obrazárny.)
Jana je citlivá a vnímavá, má výbornou paměť. Upozorňuje mě na mnoho zdánlivě obyčejných věcí. Je pro ni důležité, aby kolem ní byla pohoda, sama ji taky umí vytvářet. Je obětavá a tam, kde je třeba, pomůže. Její důvěřivost by člověka mohla svádět k tomu, že ji bude třeba poučovat, „vychovávat“, měnit… Já ale nechci poučovat někoho, kdo je moje kamarádka. Beru Janu takovou, jaká je.
Naše setkání mi hodně dávají, učím se trpělivosti a taky umět tomu druhému naslouchat. Posouvá mě to k věcem, kterým chci lépe porozumět, a je to taky důvod, proč studuji psychoterapeutickou fakultu. To mě hodně zajímá. Člověk by měl poznat hlavně sám sebe, pak může porozumět druhým a pomoci jim.
V posledních dnech a týdnech září Janiny oči jasněji než kdykoli předtím. Splnilo se jí totiž jedno velké a tajné přání – má přítele. Mé přání do budoucna? Aby na společné cestě našli to, co hledají, a aby měli šanci spolu žít. Abychom se i nadále setkávaly a mohly si sdělovat radosti. A když nastanou starosti nebo problémy, které život přináší, abychom je mohly spolu řešit.
Jednoduchý recept na to, jak změnit vnímání společnosti na lidi s postižením, nejspíš neexistuje. Lékem je výchova, informace, otevřenost… Pojďme se blíž seznámit a zkusme pohlédnout na svět očima člověka s postižením; život kolem nás možná uvidíme barevnější, lidštější, všimneme si jeden druhého. A pochopíme, že to, co je nejdůležitejší, je láska k člověku. Nebuďme k lidem s postižením pouze „slušní“. Snažme se otevřít svá srdce.
Zaznamenáno na přelomu června a července 2004.