Vypráví Monika Žďárová, učitelka pardubické waldorfské školy.

Alenka je páťák a mám ji od první třídy. Tehdy nás oslovila maminka, k nám do školy chodil již Alenky starší bratr. Já jsem zkušenosti s vyučováním dítěte s postižením neměla, ale konzultovala jsme to s kolegy a oni mě povzbuzovali, ať to zkusím. První třída je hlavně třídou kontaktní – prvotní nejsou jen vědomosti, důležité je také sbližování třídy a její soužití. Alenka se snažila zvládnout písmenka i básničky a počítání, ale když se jí něco nedařilo nebo ji někdo rozzlobil, stávalo se, že pastelkou toho druhého pokreslila nebo do něj strčila... To byla její obranná reakce, kterou ventilovala svoji nejistotu. Po prvním roce k nám nastoupil asistent. Ve třídě jsme měli ještě jednu holčičku s postižením, Valentinku, a ta byla Alenky pravý opak – jak se říká, kam ji člověk postavil, tam ji taky našel. U Alenky se něco podařilo, v něčem pokročila, ale nebyl v tom žádný systém ani forma a také s dětmi se dál dostávala občas do konfliktů. Problém byl i z naší strany; nedařilo se nám využít k její práci vše, co potřebovala, a ona tak nemohla dost dobře pocítit, když se jí něco dařilo. Pro asistenta bylo navíc skloubení práce s oběma holčičkami s tak rozdílnými povahami dost náročné: Alenka – „bojovnice“, která vše řeší hned a na místě, Valentinka – plaché dítě bez vlastní vůle. Druhá a ještě i třetí třída pro mne byly obdobím hledání. Kladla jsem si otázku, zda cesta, kterou jdeme, je správná, a jestli vůbec je možná. Toto období pochyb jsem ale za pomoci kolegů překlenula – říkali jsme si, že jsme nevyčerpali všechny možnosti. Koncem třetí třídy asistent od nás ze školy odešel, končila mu civilní služba, a odešla i Valentinka – do menšího kolektivu ve speciální škole. Alenku začala doprovázet maminka, která pomáhala i při vyučování, a tehdy nastal zlom. Ony dvě jsou na sebe napojeny. Alenka začala být vyrovnanější. Situací, které hrozily vyústit v konflikt, ubylo – maminka dokázala vycítit, když se k něčemu schylovalo, a citlivým, hlavně pak klidným způsobem to vyřešila. Spokojená byla Alenka i děti ve třídě – náhle tu byl někdo, kdo ochraňoval všechny dohromady. Do té doby byla Alenka dítě, které chodilo do školy, ale nevědělo vlastně proč; přirozená dětská touha po učení tam nebyla a smysl toho, proč píše například úkoly, neznala. Ke zlomu došlo ve čtvrté třídě. To, co dělá, začalo být pro ni samotnou důležité – tehdy se z ní stala opravdová školačka. A taky partner – partner, který má sebevědomí, partner, který se více kontroluje a vadí mu, když někdo „vybočuje“ třeba tím, že vyrušuje. Náhle vystoupila vnitřní kvalita toho dítěte, které dokáže situace mnohem lépe uchytit a vyjádřit pocitem. Má třeba obrovskou schopnost vnořit se do hudby. Když zasedne ke klavíru, tak tou hudbou vypráví. Nemohu si taky nevzpomenout na zážitek z hor. Jeden den došly dětem pohledy od rodičů, které jsem při obědě rozdávala. Na tom jejím stálo „Pro školačku Alenku“ a když zaznělo její jméno, neviděla jsem žádného člověka nikdy předtím zářit tak koncentrovaným a neskrývaným štěstím. To, jak dokáže vyjádřit prožitek, je mimořádné. Je to čisté. Myslím, že není tolik důležité, kolik vědomostí si ze školy odnese a že možná ne vše se zvládne naučit. Důležitá je stránka sociální – a to jak pro Alenku, tak pro děti ve třídě a pro nás, učitele a dospělé vůbec. Obohacujeme se navzájem. To je to, co dělá naše životy kvalitnější. A já cítím, že díky tomu vyroste z Alenky osobnost.